Zbraně
v bojových
uměních nemají přesné zařazení.
Některé bojová umění nebo bojové sporty
jsou
absolutně spjaty s příslušnou zbraní (např. kju-do
– lukostřelba; ken-do – boj
s ken, tedy s „mečem“). Představa těchto systémů bez
příslušné zbraně je
nemyslitelná (asi jako koňské dostihy bez koně).
Takové systémy může trénovat
začátečník, který nemusí ovládat
bojová umění nebo sporty ostatní. Avšak
mnoho
zbraní je fakultativních, kde (zvláště v
kung-fu) lze bojovat relativně
obdobnými technikami s nimi či bez nich (tedy holýma
rukama); lze také střídat
zbraně různé. V takových případech musí
žák ovládat systémy základní, kde
zbraň
lze označit za jakousi „nadstavbu“.
Přes naše Centrum
přišlo do Česka po pádu komunismu kendo, iaido, shaolinská hůl.
(Pokud
jde o formu
psaní názvů těchto sportů, lze si přečíst
pojednání v Textech na těchto našich
stránkách.) Samozřejmě že mohly být i jiné
cesty – mimo naše Centrum. Jednotný
systém Čs. Svazu tělesné výchovy se sesypal,
vnikaly různé nové školy, často s
trenéry bez znalostí a oprávnění, a nelze
vystopovat všechny dřívější aktivity
tohoto zaměření v Česku, jelikož mnozí trenéři
„západního světa“ z
nejrůznějších důvodů se nabízeli chaoticky po
celém tehdejších Československu.
Během
22 let
trvání našeho Centra se vyučovalo
příležitostně snad všem orientálním
zbraním
které veřejnost zná. Trenér Centra
příliš zbraně nezbožňuje, protože nenávidí
násilí a směřuje spíše k sebeobraně.
Avšak bojovat proti něčemu znamená to něco
ovládal lépe než druhá strana; nikoliv to
ignorovat.