Vegetariánství.
Živočich má na této Zemi jedno jediné poslání. Tímto posláním je zachování jeho rodu. Tak přetěžký úkol může živočich zvládat jen proto, že je vybaven pudy. Je to pud sebezáchovy jedince a pud záchovy populace, tedy rozmnožovací. Hlavními úkoly sebezáchovného pudu je snaha nasytit sebe a své potomstvo a ochránit je před nebezpečím. Zdaří-li se toto vše živočichovi, splnil své poslání. Člověk je člověk, tedy nikoliv jen živočich. Jeho živočišná složka má poslání živočicha a ta má v krátkých kritických údobích života (až na morálně nejvyspělejší osobnosti) absolutní přednost. Mimo této složky má člověk též složku intelektuální, lidskou. Ta po něm vyžaduje projev tohoto intelektu. Člověk tedy má povinnost zanechat po sobě něco jako důkaz, že byl, že žil. Pokud tak neučinil, nebyl to člověk, ale zvíře.
V rádiu jsem kdysi zaslechl rozhovor s nějakou skandinávskou studentkou, která navštívila tehdejší komunistické Československo. Na dotaz, co ji při svém poznání zdejších přátel nejvíce zaujalo, odpověděla něco v tomto smyslu: „Bylo pro mě neuvěřitelné a šokující, že české ženy se věnuji asi tak z 80% jídlu, vaření a debatám na tato téma.“ Věřím, že kdyby se někdo pokusil o tu nejsprostější nadávku vůči svým nenáviděným nepřátelům, nedokázal by tak perfektně trefit do černého. Nadávka by totiž vyzařovala svojí zaslepeností v nenávisti a postrádala by argumentů. Zde však dle kontextu šlo o zcela přátelský vztah a byl zde pouze udán fakt zdrcujícího poznání. Přitom však bylo řečeno něco, co by se dalo přeložit ve smyslu "jsou to sfingy: z 20% ženy, z 80% zvířata". Proti tomuto výroku je možné dělat jen to jediné - vše proto, aby výrok přestal být pravdivým. Zde se sice staly terčem ženy, avšak samozřejmě že neplatí výrok legend "božští synové navštívili pozemské ženy". Samozřejmě je tento výrok nutno chápat pro celou populaci. Respondentka byla zřejmě více ve styku se ženami, ženy jsou pak sdílnější, pokud jde o domácnost, a vaření je (či má být) privilegiem ženy. Muži pak mají často stejně politováníhodné zájmy, i když v jiných oblastech.
Člověk musí v otázce jídla rozhodně stát vysoko nad věcí a je-li jídlo hlavním smyslem života, jde o člověka méněcenného. V češtině se zachoval pojem "pitomec" jako pejorativní označení člověka, který je bezvýznamný, k ničemu. "Pitomec" je v ruštině označení toho, kdo se stravuje v závodní jídelně nebo družině. Pojem souvisí s pojmem "pitaťsja", tedy živit se, stravovat se, jíst. (Pojem má v ruštině ještě jiný význam ve smyslu školky, ať dětské nebo lesních dřevin.) Přesný význam pojmu ve staroslovanštině neznám, avšak české označení zřejmě mělo původně vyjádřit, že jde o člověka méněcenného, který umí jen jíst, něco jako označení darmožrout. (Ve středověku pojem „pytomé kačky“ znamenal krmené kačeny.) Pak je na každém, jak se k takovému tvoru bude zachovávat. Je možné se za něj modlit, aby poznal pravý smysl života, je možné ho poučit, je možné jím opovrhovat, vysmívat se mu, nebo ho bít. To dobré však jsou jen první dvě možnosti. Není-li možné mu těmito cestami pomoci, zasluhuje jen lítost.
Vztah
k fenoménu vegetariánství.
Druhou otázkou je, ne kolik, ale co
člověk jí. Bible praví: Trápí-li se
tvůj bratr pro to,
co jíš, nežiješ už v
lásce. Neuváděj tedy svým jídlem do záhuby toho, ze nějž Kristus umřel!
(Ř14,15) Nenič kvůli pokrmu Boží dílo! Ano, všechno je čisté, zlé však je, když někdo pohoršuje druhého tím, co jí. Je tedy dobré nejíst maso a
nepít víno a nedělat
nic, co je tvému bratru kamenem úrazu. (Ř14,20-21) Zde Svatý Pavel neřeší vůbec otázku vegetariánství,
jak by se mohl čtenář neznalý Bible domnívat, nebo jak by
mohli textu bible zneužít ti,
kteří vytrhují citáty z kontextu.
Vždyť Kristus, který je (nejen pro
Svatého Pavla) bytostí bez
hříchu, sám jedl přinejmenším
skopové a ryby a pil víno. Svatý
Pavel zde pouze
poučuje o tehdy
diskutovaných otázkách
zakázaných pokrmů, jako
bylo maso obětované modlám,
živočichové, z nichž mnozí byli vysloveně zakazováni ke konzumaci jako tzv. nečistí a pod. (Bible by se dala nazvat první učebnicí hygieny, neboť
skutečně zakazovala maso zvířat z hlediska kontaminace parazity
věhlasnými, ale i jinak – mytí rukou, obřízka, atd.) Biblický výrok tedy uvádím jen proto, abych zdůraznil, že je nám přikázáno z
Boží vůle (Bible je pro křesťana
naprosto závazná) nepohoršovat se
nad nikým, kdo je ve výběru jídla
jiného názoru, než my. Nepohoršovat se znamená nemít vůči němu
kvůli této otázce
spory, necítit k němu nenávist,
nezesměšňovat ho, nedělat
mu naschvály. Dokonce
je naší povinností pomáhat
mu v řešení tohoto jeho
problému, jehož podstatu
nechceme nebo neumíme
pochopit. Můžeme však
s ním beze svědků diskutovat o této otázce (není-li to proti jeho vůli) a uvádět argumenty, kterými se
snažíme najít pravdu. I celý další text nechť je tedy chápán v tomto
smyslu. Souhlasím s těmi, kdo namítají, že bible je soupis poznání sebraných
ze dřívějších náboženství, tedy plagiát, ukradené příběhy, s dosazenými
jmény, poplatné představitelům církve. Avšak je povinností každého respektovat
člověka, který na bibli závisí a je rozumné brát z ní poznání, která jsou
pravá, ať je objevil kdokoliv – a, pravda nestárne.
(Považuji za zhovadilost
např. platit chudému Muslimovi Luncheon-Meat(em) s vysvětlením, že se
jedná o kuřecí maso – proto, že on neumí číst latinku a dotyčný se chce
konzervy výhodně zbavit.)
Člověk,
kterého si nesmírně vážím, souhlasil, že po celou expedici po Maroku se vzdá
masa, abychom nemuseli vařit odděleně. Dokázal to. Ale věřím, že tisíc jiných
by zde selhalo, že po několika dnech by slib vzalo zpět nebo se uchýlilo
k tajnému podvodu. Proto, vy většino, pokud selžete, je to spíše normální.
Zdůvodnění je prosté. Chcete-li člověku něco vzít, musíte dát protihodnotu.
Zamyslete se ale, co by to mělo být, stojíte-li vůbec o hodnotu, a co je pro
vás hodnotou – tedy vyšší hodnotou než je vaše zvířecí součást.
Jak a
proč se člověk stává vegetariánem.
Jsou v podstatě tři cesty, které vedou k
vegetariánství. Nejsnazší je vegetariánem se narodit. Rodilý vegetarián cítí
absolutní odpor ke všemu masu, asi takový jako má masožravec k mrtvole
lidské. Je sice schopen jej většinou překonat, vidí-li k tomu logický důvod.
Většinou však žádný důvod nepovažuje za dost pádný. Často však cítí po požití
masa i fyziologické potíže, nevolnost, i zvracení. Bylo by zajímavé se snažit
zjistit, bylo-li již provedeno nějaké studium enzymů v těle vegetariána
(doufám, že ano). Fyziologické potíže mohou být totiž způsobeny absencí
některých enzymů, asi tak, jako kdyby normální masožravec např. snědl knihu.
Jeho tělo totiž nedokáže tuto buničinu rozložit, jinak je tomu však např. u
termitů (symbiotické bakterie).
Druhou cestou, jak se stát vegetariánem,
je pojmout úmysl dát se na tuto cestu z vlastního rozhodnutí. Velké množství
mých žáků se stalo vegetariány vlivem informací takového typu, jako je zde
pojednáváno. Mohlo jít též o snahu napodobovat někoho, koho považovali za
autoritu, a to se vším všudy. Jde však o přímé rozhodnutí ve vlastní věci. Ani
já jsem na ně nenaléhal.
Třetí cesta je nepřímé rozhodnutí. Člověk
přijme určitou životní filosofii, stane se tak součástí užší společnosti, která
je mu absolutně nadřazena, a vegetariánství je jen součástí velkého množství
příkazů a nařízení, kterým se adept dobrovolně podvolil. Příkladem budiž
především přijetí víry buddhistické či jiné orientální, kde je požívání masa
absolutním tabu. Tato náboženství mají vysvětlení pro tento zákaz naprosto
logické. Jde o snahu neubližovat žádnému tvoru a jeho zabití je považováno za
naprosto neopodstatněné, jestliže za stravu člověka postačí tvorové původu
nižšího, tedy rostlinného. Ze zcela jiných důvodů nepožívají maso vyznavači
náboženství křesťanského, jako je např. řád Kartusiánů (Carthusianus). Ti se
snaží žít v příkladné chudobě a maso označují za zbytečný přepych. Živí se tím,
co si sami vypěstují na zahradě a žijí s vědomím, že ostatní lidé si prostě
nemohou maso dovolit.
Vymezení
rozsahu vegetariánství.
Vegetariánství je pouze jakýmsi pracovním
názvem a upozorňuje pouze na fakt, že dotyčný má nějaké meze v přijímání
živočišných produktů. Absolutní laik pak může mít toto chápání ještě mlhavější.
Když jsem starému
číšníkovi podotkl, že odcházíme proto, že jsme vegetariáni a jejich jídelní
lístek neobsahuje jedinou šanci pro nás, byl jsem upozorněn na smažený sýr.
Podotkl jsem, že na jídelním lístku je uveden jako smažený sýr se šunkou.
Odpověď zněla: "tak Vám mohu přinést šunku". Tento „odborník“ zřejmě
zaměňoval vegetariánství s dietou. Stejně tak by bylo omylem jakkoliv spojovat
makrobiotiku s vegetariánstvím.
Nejčistší forma vegetariánství je jakési
vegetariánství "orthodoxní". V tomto případě lze jakýkoliv pojídaný
produkt označit buď jako ovoce, nebo jako zeleninu. Zde jsou jedinou výjimkou
látky neorganické (soda, ocet, sůl, voda). Koření je samozřejmě zelenina,
konečně, zde není ostrá hranice (paprika – chilli, kdy obojí je rod Capsicum).
Jiným typem vegetariánství je lacto-ovo-vegetariánství. Jak název říká, jde o vegetariánství spojené s možností konzumace mléka (a různých jeho produktů) a vajec. Tento směr vegetariánství vychází v podstatě z požadavků těla, které cítí odpor k masu jakéhokoliv živočicha, avšak cítí zároveň potřebu proteinů živočišných. Přichází tedy v úvahu např. konzumace másla, nikoliv však sádla. Hranicí, dle které můžeme rozpoznat, jsme-li v povolené relaci či mimo ni, je otázka, bylo-li třeba živočicha usmrtit, či nikoliv. Krávu po podojení nikdy nezabíjíme, tedy mléko je produktem vyhovujícím. Vepř by však vyškvaření nepřežil, tedy sádlo nepřichází v úvahu. Pokud jde o vejce, můžeme si být v městském prostředí jisti, že v obchodě koupené vejce je sterilní, bez zárodku budoucího ptáka. Při normálním chovu slepic však bychom vejce konzumovat nemohli, bývá oplodněno. Hnutí Hari Kršna (více způsobů transkripce tohoto pojmu) je z hlediska vegetariánství mezičlánkem mezi "orthodoxním" vegetariánstvím a lacto-ovo-vegetariánstvím. Mohli bychom je tedy označit za lacto-vegetariány. Mléko totiž velmi uznávají, avšak vejce naprosto odmítají a to z právě zmíněných důvodů. Rozdílem je jen to, že všechna vejce uvažují jako potencionální život. Oni vědí, že vejce z obchodu oplodněna nejsou, avšak vzdávají se jich z obav, že by mohli dát špatný příklad těm, kteří chápou „vejce jako vejce“). (S lidmi z tohoto hnutí jsme vedli dlouhé zajímavé diskuse v naší Psychotronické společnosti a lze jen shrnout, že jsou na neuvěřitelně vysoké úrovni po stránce intelektu i morálky.)
Pro
úplnost je dobré právě zde zmínit pojem Mazdaznan. V podstatě jde o
stejnou skladbu potravin jako u zmíněného Hari Kršna, avšak v pozadí stojí
poněkud odlišné náboženství, v němž se kvalitě jídla přikládá až přílišný
význam.
Důvody
k vegetariánství.
Nesmíme zaměňovat pojmy
nutnost a úmysl. Je bezpředmětné poukazovat na fakt, že při konzumaci ovoce
můžeme usmrtit larvu hmyzu, že mikroskopičtí tvorové a jejich zárodky bývají na
povrchu zeleniny, že vejce mohou obsahovat živé Salmonelly atd. Nejde vůbec o
úzkostlivou starost neublížit ani těmto tvorům, jde jen o fakt, aby nebyly celé
chovy zvířat (prasata, kuřata a j.) chovány k zabíjení. Bylo by nenormální
např. zemřít na bilharsiosu jen proto, abychom tyto mikroskopické tvorečky
nezahubili ve svém těle, nebo shánět kožichy v obavě, že naši moli podlehnou v
šatníku hladomoru. Dovolím si označit za nenormální fakt, že jistý orientálec
se nechá nakazit malárií, jelikož neměl to srdce odehnat samičku komára, která potřebuje
jeho krev k tomu, aby mohla po sobě zanechat potomstvo. Stejně tak úsměvné je
počínání některých orientálců, kteří v hrůze, že by mohli rozšlápnout nějaký
hmyz, nechají před sebou zametat sluhu koštětem cestu. Dozajista nikdy
neprohlíželi koštětem zmasakrovaného mravence a neuvažovali o tom, že riziko
jeho rozšlápnutí je násobně nižší, než když celou cestu upraví touto abrassivní
metodou. Buddhistický mnich směl dříve na důkaz své chudoby vlastnit pouze 8
věcí (nevím, zda-li i dnes), z toho dvě věci byly - hrnec na žebrání a pití a
sítko na cezení vody. To proto, aby nezmařil život nějakého tvora, kterého by
vypil. Dnes dozajista již vědí, že jejich sítem prochází mnoho tvorů o kterých
kdysi neměli potuchy a přesto nepřikročili k žádné novele přikázání.
Křesťanství rozlišuje, zda-li byl úmysl („Nevědomost hříchu nečiní“).
Buddhismus tyto ohledy nezná.
Jistý politický činitel spěchal na důležité
setkání a cestou vdechl nějaký hmyz, údajně mouchu. Okamžitě byla schůzka
odložena o tři dny. Tak dlouho musel prosit o odpuštění. K tomuto pokání ho
však nevedla lítost (politik musí být amorální, jinak by do politiky
nevstoupil), ale strach z atentátu, neúspěchu, či jiné odplaty shora.
Dopad
masožravosti na hodnotu člověka.
Jak už bylo vysvětleno výše, nemůžeme
masožravce považovat automaticky za člověka méněcenného, za člověka se sníženým
intelektem, nebo amorálního a to ani v případě jedné z variant, kterou je
konzumace masa lidského. Sledujeme-li však příklady ze života, vidíme, že není
náhodou, že nejprimitivnější lidé jsou téměř výhradními masožravci (už vůbec
neplatí, že vegetariáni musí být lidé "vyšší hodnoty" či
neagresivní). Masožravci jsou schopni konzumovat snad cokoliv bez ohledu na
místní zvyky. Mnohdy jde pro naše zeměpisné šířky o konzumaci koňů, psů, koček,
krys, morčat, svišťů (endemický mor) - nota bene nevadí jim ani, že jde o
vyslovenou mršinu v počátku rozkladného procesu. Nedokáží si vůbec představit
jediný den bez masa a nelze již takovou konzumaci ani označit za jídlo. Tito
lidé totiž vysloveně žerou. Jsou schopni např. uchopit drůbež za nohy a
zahryznout se do trupu stejně jako např. žralok Sytí se pak hryzáním a srkáním
jako každé jiné zvíře.
Jistý policajt B. G. z Brna z pasového
oddělení za dob komunismu v civilním podniku, kde jsem brigádničil, si
ztěžoval, že jeho manželka (policajtka, 115 kg) během noční procházky na WC
odbočila k ledničce, a sežrala mu tříkilové kuře, které zamýšlel mít ke
snídani. (Takové lidské falsifikáty dirigovaly naše osudy.)
Valná
většina lidí obézních patří do této kategorie, třebaže nesmíme nikdy odsuzovat
člověka podle zevnějšku. (Jistý můj kolega z mého vědního oboru vážil asi 70 kg
a "lékařská věda" z něj stvořila díky chemoterapii za 10 let 160 kg
těžké, neustále spící těleso.) Vždy je člověka nutno hodnotit individuelně –
pozor na „plošné“ hodnocení! Inteligence obézních však často je neuvěřitelně
nízká a zájmy nejsou vzdáleny zájmům zvířat. Liší se sice od nich pohlavní
inaktivitou, avšak co do reflexu žravosti jsou s nimi identičtí. Zajímáme-li se
o životopisy osobností světových dějin, žasneme nad vysokým počtem případů
vegetariánství. Ano, je pravda, že i nestrašnější osobnosti světovým dějin sem
patřily - nicméně i zde šlo o osobnosti, geniální organizátory, byť v tom
nejstrašnějším negativním smyslu. Protože nebudu těmto lidským bestiím činit
reklamu, musí se každý dovtípit, o kom vlastně je řeč.
Čeština rozlišuje „jíst“ a „žrát“ dost neuměle. Zpravidla se uchyluje ke směšnému vyjádření, kdy mluví u živočichů o jídle, nikoliv žraní. Připadá mně však komické např. vyjádření, že moli snědli kožich – už proto, že ho jen „ojedli“. Němčina vyjadřuje analogii těchto pojmů: essen = jíst, fressen = žrát. Zajímavé ale je, že čeština musí přiznat, že jev se nazývá masožravost, protože nemá ani pojem „masojedství“.
Bylo by asi velmi těžké zpracovat studii
závislosti krutosti člověka na masožravosti. Nevíme ani s jistotou
charakterové vlastnosti pravěkého lovce. Kde hledáme nezjistitelné informace o
pravěkých lidech (já v takovém ústavu pracuji), tam se utíkáme ke dnešním
primitivním lidem. Když studujeme všechny artefakty, které nám pravěcí lidé
nevědomky zanechali a srovnáme je s činností primitivů dnešního světa
(zbytky domorodých Australanů, kmeny Amazonie), vidíme, že jsou to asi naprosto
stejní lidé, jen v časové
dislokaci. Proto můžeme předpokládat, že i pravěcí lidé měli vztah k lovné
zvěři spíše jako hospodáři než jako zvířecí predátoři. Přitom v ledových
dobách museli být tito lidé zcela masožraví. Zhodnotíme-li naopak dnešní lidské
populace, domnívám se, že jsou dnešní lidé neobyčejně krutí. To, že se tak
neprojevují, je spíše jen beznaděj zachovat anonymitu, tedy strach
z trestu. (Víme, že stačí výpadek proudu ve větším městě Spojených
států, aby se odstartovalo velké rabování.) Samozřejmě mluvím jen o většině
a především o mladých lidech. Starší lidé, kteří poznali utrpení, se takto
neprojevují. Pokud by chtěl někdo oponovat, udám příklad. Filmy se vždy točí o
tom, co se žádá. Dnešní filmy v televizi jsou téměř bezvýhradně o násilí a
čím více krve, tím lépe. Starší člověk většinou okamžitě přeladí, ne tak ten
mladší. Vždyť pro ně se ty filmy natáčejí. Nejde jen o krev, ale také o
destrukce a násilí. A velmi kruté jsou i děti.
Vzpomínám na asi 5-letého chlapce, který se na konci naší exhibice rozplakal. Ninja střílel a házel granáty a naši „exhibicionisté“ prováděli salta, přemety a sklopky, až postupně zmizeli za kulisami. Svůj pláč chlapec vysvětlil slovy: „já furt čekal, že někoho zastřelí, a vono h....“.
Vyjasnění,
co je to maso.
V případě člověka nejde o carnivorní
způsob obživy, t.j. konzumace masa, jak si ji můžeme představit např. u tygra,
nýbrž o cadaverofagii (lze užít i pojmu necrofagie), tedy o likvidaci mršin,
známé např. u hyen, supů, nebo některého hmyzu. (Ne tak zcela, jelikož tito
živočichové jsou uzpůsobeni proti otravě kadaverinem a botulinem.) Člověk
necítí nejmenší potřebu se zajímat o dobu, po kterou byla mršina konzervována
(např. zmražena). Zajímá ho pouze, zda-li mršina příliš nepáchne, tedy,
neobsahuje-li mrtvolné jedy (cadaveriny, botulinidy) a její cena. Pokud je
rozkladný proces evidentní (maso zapáchá), pak mu postačí tento zápach nějak
odstranit (pečení, absorbce pachu konzervačními tekutinami a pod.) a dokáže
ukájet své animální pudy.
Zařazení člověka (Homo sapiens) dle potravy.
Mnoho obhájců cadaverofagie (cadaver =
mrtvola, fagein = žrát) hájí svoje počínání tím, že člověka označují za
všežravce. Člověk je skutečně všežravec, ovšem člověk jako druh, tedy jako
soubor populací. Ten, kdo poukazuje na chrup člověka, který má špičáky jako
šelma, dozajista tento fakt jen reprodukuje a nerozumí chrupu savců. A zajímalo
by mě jeho vysvětlení, proč má mnohem strašidelnější špičáky např. gorila,
která nikdy maso nepozře. Stejně tak je všežravcem např. medvěd hnědý, tedy
obyčejný euroasijský Ursus arctos. Podívejme se však na tento druh blížeji.
Sibiřské populace tohoto medvěda se živí mršinami, a jsou schopny lovu. Naopak
populace jižnějších poloh (např. Gruzie, Arménie) jsou spíše vegetariánské.
Živí se plody, houbami, hmyzem, měkkýši, loví jen v nouzi. Tito medvědi byli
nakoupeni a odvezeni do bulharského pohoří Pirin, kde jsem přes deset let
příležitostně bádal a konzultoval problémy s tamními lesníky. Zde žijící
populace medvědů byla tehdejším vládcem Živkovem (kolem roku 1980) vystřílena.
Importovaní medvědi z Gruzie se nedokázali uživit a v zoufalství hladu
začali napadat turisty. Museli být proto likvidováni. (Záležitost jsem
konzultoval i se zoology v Sofii. Ani bulharské populární časopisy se netajily
tímto faktem.)
Jako biolog mám hodně co říct ke chrupu
zvířat, mám též bohaté sbírky a sbírky odlitků lebek. Avšak nelze se zde
rozepisovat na tak odborné téma.
Vztah
vegetariánství k bojovým uměním.
Lidé mají sklony k přehánění,
idealizování. Bývají proto zveličovány i výkony dávných mistrů bojových umění.
Nikdy se už nedovíme, čeho všeho byli schopni, jisté však je, že na velmi
vysoké úrovni byli, a to jak v intelektu, tak v pohyblivosti a síle. Položme si
otázku, jaké profese tito lidé byli. Bez výjimek šlo o mnichy. Klášter byl
stejně jako všude jinde ve světě jediným sídlem vzdělanosti. Mimo klášter
nebylo možné provozovat bojová umění a v klášteře šlo vždy jen a jen o mnichy.
Přitom se vždy jednalo o kláštery buddhistické, byť nemuselo jít všude o
vysloveně zen-buddhistické. Buddhistické náboženství vyznává reinkarnaci
(převtělování duše z těla do těla, tělo zvířecí nevyjímaje). Zabití živého
tvora, či dokonce jeho konzumace absolutně nepřicházelo v úvahu. Tito
mniši-bojovníci se tedy po celý život nedotkli masa. Je bezesporu, že tento
fakt se musel projevit i v genech. Je proto dost beznadějné snažit se po
několika málo letech vegetariánství rovnat se těmto šťastlivcům.
Vegetariánství
z hlediska medicíny.
Medicína západní civilizace ("Euro-Americké")
je oblastí děsu. Zde se stává lékařem kdokoliv, kdo o to projeví zájem,
stvrzený několika lety studia. Naprosto zde nehrají žádnou roli vrozené
schopnosti. Takový "slepý"
absolvent lékařské fakulty dostává privilegium zabývat se léčitelstvím a
naopak i dokonalý jasnovidec má tuto činnost zapovězenou. Tomuto jevu však bude
věnován samostatný spis. Tato "západní" medicína je oblastí
chemoterapie a chirurgie. Těch nemnoho vzácných osobností z řad lékařů,
kteří buď mají schopnost vidět, nebo alespoň chtějí rozšířit svoje schopnosti,
je neustále terčem útoku všech dutých hlav "klasické medicíny",
zvláště pak, setkají-li se se řvoucím úspěchem. (Zde platí velmi silně
přísloví: Lidé ti odpustí všechno – kromě úspěchu.) "Západní
medicína" zná téměř jen kombinaci chemoterapie (léky chemického původu) s
chirurgií (mechanický zásah řezem). Všechny ostatní cesty dokáže nazvat
"podpůrnou terapií", tedy léčbou druhořadého významu, pokud ji vůbec
připustí. Pokud jde o alimentární záležitosti (alimentare = vyživuji),
připouští jejich význam pouze formou diety, tedy omezování některých chemických
složek stravy na podkladě teorie, která vychází opět z "poznatků"
západní medicíny. Jednou z největších výtek této "západní medicíně"
je fakt, že léčí důsledek, nikoliv příčinu. O tom všem bude pojednáno ve spisu
o léčitelství. Pojednejme však zde o některém vlivu vegetariánství na léčbu
chorob. Snad největší výsměch
"západní medicíně" činí ekzémy a všechny další kožní onemocnění,
označované ze dermatitidy (derma = kůže - tedy onemocnění kůže). Patří sem též
astma a bohužel i rakovina. Svěří-li se kdo v našich zeměpisných šířkách
lékařům s něčím, co se označuje jako ekzém, počíná si asi tak, jakoby za
poslední desetikorunu, tváří v tvář hladu, koupil stírací los. Není zcela bez
naděje, ale nechť si reálně uvědomí, jak velkou má asi šanci. Pokud vyhrál
směšnou částku, oddálí svůj konec smrtí hladem o krátkou dobu. Pokud ihned za
vyhraný pakatel koupí losy další, jeho naděje zpravidla již končí. Obdobně se
zmíněným ekzémem. Minimálně 95% pacientů se nedočká zlepšení stavu. Zde řekněme
- Bohudíky. Podaří-li se ekzém změnit na latentní (skrytou) formu, snaží se
organismus zbavit nebezpečných látek jinou formou, než byl projev ekzému. Např.
astma. Pokud náhodou se podaří i tento neduh "vyléčit", může
organismus nenajít již další cestu řešení. Objeví se rakovina tlustého střeva,
o jejímž konci netřeba se rozepisovat. Často bývám tázán na otázku, co s
ekzémem. Odpovídám: neomezujte jeho projev. Pohrdejte těmi, kdo by vámi
pohrdali proto, že jste ekzémem poznamenaní. Jsou to lidé povrchní,
nezasluhující vaší pozornosti a oni sami budou mít za pár generací ekzém
v rodině. Naprosto bez výhrad přejděte na vegetariánskou stravu. Pokud
máte možnost se podrobit akupunktuře, kde bude ošetřen bod pro ekzémy, vezměte
tuto možnost. Tento způsob léčby upravuje energie ve vašich meridiánech a
nepotlačuje projev ekzému. Léčí tedy příčinu (porucha v metabolismu), nikoliv
důsledek (vyražení se ekzému na povrch kůže). Nedojde-li po akupunktuře ke zlepšení
vašeho stavu, nedojde zároveň ani k vaší újmě na zdraví. Uvědomme si
tragikomickou situaci, kdy lékař vám určí lék, který máte nanášet na postižená
místa. Představme si přirovnání, kdy vám bude unikat benzín z děravé nádrže.
Nějaký „odborník“ vám dá zásyp na kaluže benzínu a nechá si za to zaplatit.
Pohled
„normálních“ lidí na vegetariána.
Připadá
mně až neuvěřitelný stereotyp, jak reagují masožravci na údaj, že před nimi
stojí živý vegetarián. Mnozí jednoduše neuvěří nebo očekávají vysvětlení pomocí
jednoho z laciných vtipů (např.
„zatím jsem v půli cesty – jednu bramboru a jeden řízek). Ti, kdo uvěří,
okamžitě mají otázku typu „Ty nejíš maso? A co tedy jíš?“ To je otřesný dotaz,
pochopitelný například u Inuitů (= „Eskymáci“). Okamžitě přichází dotaz na
ryby. Na protiotázku, jsou-li ryby zelenina nebo ovoce většinou následuje jen
údiv, neboť jsem vyčerpal množinu jejich dotazů. Pak téměř vždy přichází jen
dovětek „To bych nedokázal“ a debata je u konce. Nemělo by smysl pokračovat.
Ti, kteří by snad dokázali si matně představit sebe ve světě bez masa, vidí
další bariéru, a sice vývoj mladého člověka. Znovu podotýkám, že orientálci
nedávají svým dětem žádné zvířecí mrtvoly a sotva který bojovník ze západu se
těm orientálním může rovnat. Dle představ masožravců by vůbec tito bojovníci
neměli být na živu nebo alespoň by měli být neschopni pohybu. Protože tomu tak
není, celá tato představa musí u rozumného člověka padnout, neboť podstata je
jinde. Kdo máte tu možnost, pokuste se oznámit lékaři, že vaše narozené dítě
chcete naprosto ušetřit konzumaci masa. Jsem si jist, že budete nuceni
vyslechnout něco, co by se mohlo nazvat ontogenetický armagedon.
Obezita.
Pohlédneme-li na způsob stravování,
vidíme, že jídlo dokáže být velmi nebezpečné. Mám třeba kolegy, kteří se
vystěhovali do Spojených států a do Austrálie. Znám je i jejich manželky a vím,
že jsou vždy oba štíhlí lidé. Ale jejich děti, které po mnoha letech přivezou
sebou, se často vůbec nepodobají lidem. S otřesnou obezitou se pak
většinou pojí i vada zraku, a to už i od pěti let. Příčinou je především
masožravost. V podstatě pokud by takové lidské kreatury byly zavřeny
v cele s přídělem 5 velkých hamburgerů a 2 litry koly na den,
nechybělo by jim nic. Je nutno si však uvědomit, že jde o jednosměrku. Stáhnout
váhu ze 130 kg na 110 kg je pro ně nezvládnutelná utopie a i pokud by se věc
podařila, jde stále o tvora naprosto sesilního, často sterilního a to na těle i
na duši. Koneckonců pro většinu lidí bude tento pacient stále obézní. Platí
totiž, že hubená kráva není ještě laň.
Makrobiotika.
Tento obor zaznamenal neprávem před několika desetiletími velký věhlas. Nepodařený název tohoto oboru má vyjadřovat něco jako zachování dlouhého života. V podstatě se makrobiotika definuje jako: Systém léčebné výživy, založený na principu rovnováhy Jinu a Jangu. Největší Achillovou patou tohoto oboru je fakt, že jeho představitelé v podstatě ve svých názorech vibrují „od zdi ke zdi“. Zatímco po několik let propagují určitý produkt (např. soju) jako stěžejní, po pár letech jej staví do role doplňující. Zda-li je potravina Jin či Jang určují na základě acidity (kyselost či alkalita). Dalším problémem je, že makrobiotický talíř, tedy konečný produkt jejich snažení, je na pohled krásný, avšak téměř nejedlý. Hýří sice barvami, avšak není zde žádný tuk, žádný cukr, žádné koření, žádná normální sůl (NaCl), žádný ocet. Tedy jak říkají chemici: bez chuti a bez zápachu. A konečně je zde ten nejzávažnější problém: jak už Bible říká „Strom se pozná po ovoci.“. Už na první pohled vypadá člověk, která byl dlouhou dobu trápen makrobiotikou, něco jako Macarát (mlok žijící v jeskyních Dinárského krasu, nepřichází na denní světlo, je slepý a téměř průsvitný). Je-li skutečně makrobiotika systém léčebné výživy, pak by člověk měl s ní zacházet jako s lékem, tedy s vědomím, kdy přestat. Avšak tento systém se stává pro mnohé, jak sami říkají „životní filosofií“.
V postatě makrobiotika stále sleduje
dva aspekty: výběr potravin a jejich přípravu. Nejzákladnějšími rysy výběru
potravin je fakt, že uznávají pouze takové produkty, které vyrostly v té
zeměpisné šířce, ve které člověk žije (dle jejich pohledu však všichni lidé
obývají jen mírné pásmo, protože tropické plodiny nemají s makrobiotikou
co do činění). Už tento fakt se musí příčit normálnímu uvažování. Některé
potraviny absolutně nepřipouštějí. Je to především mléko v jakékoliv
formě, brambory, rajčata, veškeré potraviny výrazné chuti, tedy koření, dále
papriky, vejce, cukr. Naopak hlavními esy jsou luštěniny, obilniny, kořenová zelenina,
tykve. Pokud jde o živočichy, pak jakoby zde vyzařoval kompromis s faktem,
že zákaz masa by odepsal jejich členskou základnu. Platí, že čím níže
v zoologickém systému, tím lépe. Proto nemají námitky čas od času (a to je
důležitý pojem kompromisu) konzumovat bezobratlé. V podstatě jde tedy o
korýše (krevety, humři, krabi) a o měkkýše (ústřice, hlemýždi). Ještě méně se
tolerují ryby (jde skutečně o nejbližší kmen k bezobratlým). Rozlišují však
ryby „modré“ a „šedé“ a dále z prudce a pomalu tekoucích vod. (Jako
biolog se raděj zdržím komentáře.) Soli povolují jen 20 % a zbývajících 80
% musí tvořit tzv. Karlovarská sůl, tedy směs chloridů jiných než chloridu
sodného. Ze sladidel se povoluje pouze slad a med.
Druhým vážných aspektem makrobiotiky je
příprava jídla. Na prvním místě je blančírování (jídlo se vhodí do vařící vody,
čímž var ustane, a jakmile se znovu objeví, je jídlo hotové). Na druhém místě
je dušení a výjimečně vaření. To je vše. Nikdy ne smažení, grilování, pečení, a
největším zločinem by bylo uzení.
Historická
strava.
Měli bychom mít alespoň základní
představu co lidé jedli v době, dokud lidský rod nezačal degenerovat.
Vzhledem k tomu, že u většiny plodin alespoň zhruba víme odkud pocházejí,
můžeme uvažovat o každém regionu, co zde bylo a co zcela určitě ne.
V podstatě byl jídelníček až zoufale chudý a kromě toho možnosti
konzervace byly chabé (sušení, nasolování, kvašení). Nebyla konzervace chladem
a nebyly konzervační látky s dlouhodobějším dosahem. Nelze uvádět studii s tabulkami
výskytu jednotlivých plodin s chronologickou korelací, ale lze si alespoň
uvědomit nejzákladnější plodiny, které dalo světu objevení Ameriky (brambory,
rajčata). Především v zimním období v Evropě musela být nabídka
potravin velmi krátká. Nejzákladnější potravinou vždy přítomnou byl chleba
(proto též je v modlitbě křesťanů „chléb náš vezdejší“) a kdo na to měl,
holdoval masu. Ale to se netýkalo běžných obyvatel denně. Proto se
v podstatě konzumovalo vše, co se dalo, byť i po složité úpravě. Věřím, že
pro Židy, pro které platil „Mojžíšský zákon“, muselo být křesťanství velmi
lákavé.
Židovský zákon zakazoval např. jíst zajíce, protože „sice přežvykuje, avšak nemá kopyta rozpolcená“. (S dnešními znalostmi zoologického systému jsou samozřejmě tyto údaje pro nás úsměvné.)
Co se
smí jíst a co ne bylo velmi podrobně popsáno. Avšak křesťané pojali mezi svaté
texty Zjevení Svatého Pavla (součást Nového zákona). V něm se povoluje
jíst vše, co bylo dosud označováno za nečisté (jakési „tabu“). Tím se
jídelníček masité stravy velmi rozšířil. Výsledkem bylo to, co vidíme
v příloze této práce vybrané z Časopisu Moravského musea v Brně.
Jedlo se prakticky vše, co se hýbalo, co mělo nožičky nebo křidélka. Ale
všimněte se škály rostlinných produktů. A to už byl závěr 16. století. Jak
zoufalý musel být výběr stravy před několika tisíci lety.
Ukázka je z:
Tiray, J.: Jak se žilo na panství Teleckém za
posledních pánů z Hradce.
Časopis Moravského musea zemského, Brno, 15, 1916, Nr. 2, p. 208-238.
Poznámka k jazykové formě práce:
Je
mnoho Čechů, kteří jsou z nějakých mně neznámých pohnutek hrdí na svůj
původ. Přitom však patří k těm asi 90% Čechů, kteří neumí česky. I na tyto
případy dnešní čeština pamatuje a vzdává se logiky ve prospěch davu.
Dříve
např. bývala sleva, a to včetně slevněných vstupenek. Přesto však zřejmě bylo
výhodnější chodit zleva, jinak by dnes neexistovaly vstupenky zlevněné.
Zdůvodnění se najde jakékoliv, lze i říci, že slevněním ceny dochází ke změně
stavu těchto vstupenek, čímž se stávají právoplatně zlevněnými. Microsoft Word
má ve své slovní zásobě některé nesmysly, kdy podtrhuje jako chybné právě tato
správná znění. Dříve totiž např. existovaly pojmy "vyjmout" a
"jímat". Tato slova dala základ pojmu "vyjímka". Word však
v automatických opravách označí tento pojem za chybný a žádá přepis na
"výjimka". Takových pojmů má mnoho. Aby autor nebyl nařčen, že on
neovládá češtinu, a vyjadřuje se
staroslovanštinou“, užil tyto nesmysly i v této práci.