Trenér
Centra
hlásá universálnost člověka. Nehodnotí tedy
jedinou dokonalou znalost (tou
vynikají nejlépe tzv. savanti = učení idioti, jak
zní oficielní definice),
nýbrž celkovou kvalitu žáka; tedy ne co, ale co
všechno žák zná. Obecně lze
říct, že situace před ještě asi 40 lety zoufalá
nebyla, ale nyní je. Tento
fenomén se stále prohlubuje a děsí představou, že
společnost bude velmi brzy
množinou morbidně obézních, poloslepých
lidí, na hranicích demence, znalých
pouze angličtiny a počítačových
záležitostí; naprosto neschopných
normálního
života – závislých na „specialistech“
ve věcech, jejichž znalost by měla být
zcela samozřejmá. Trenér naprosto ignoruje laický
způsob života, tedy i
televizní pořady. Avšak ukázky jednoho pořadu se k
němu donesly a byť jeho
tvůrce vůbec není kvalit vědeckých (naopak), zasloužil by
velké uznání za
odkrytí tohoto varujícího poznání.
Seriál se nazývá „Nikdo není
dokonalý“ a
snad by měl mít raději název „Dement, kam oko
pohlédne“. Snad ani tak nejde o
zoufalé neznalosti, ale o drzost vůbec odpovědět. Každému
člověku by mělo být
samozřejmé, pokud si není jistý, přiznat svou
neznalost; zvláště když odpověď
padnout nemusí. Když se člověk zamyslí nad
celkovými znalostmi všech těch
respondentů (o odpad společnosti jde jen v některých
případech), žasne nad tím,
že všechno stále ještě funguje tak jak funguje.
Pokud postoupíme do jiné
roviny, světa akademického, je situace stejně tak zlá.
Nejvýstižnější pojem by
byl asi „tunelové vidění“. Zatímco
ještě před jedním stoletím byli lidé s
akademickým
titulem většinou všestranně vzdělaní, dnes jsou
tak specializovaní, že často
nemají ani základní znalosti oborů vysloveně
sousedících.
V
době, kdy naše
Centrum mělo ve všech filiálkách asi tisíc
žáků, bylo tedy možné se zbavovat
těch nejhorších, měli žáci postupně získat
první a poté druhý stupeň odbornosti
(během několika let). Třetí stupeň byl nepovinný, z asi
4500 žáků si ho
zasloužili pouze dva. Avšak trenér musel neustále
slevovat v požadavcích na
druhý stupeň, až musel na tato hodnocení rezignovat
zcela. Snad
nejbolestivějším příkladem byly expedice do ciziny
(k moři) kde žáci museli
umět se vypořádat se všemi problémy, které
terén přinášel, tedy od jazykových a
geografických znalostí, až po pokusy o otevření
konzervy a přípravu jídla. Je těžké
pomyslet, že některé země, zvláště ty,
které unikly drezůře komunismu, jsou na
tom obecně ještě hůře. Nakonec trenér musel rezignovat na
to, aby se obecné
znalosti žáků staly povinností a musel nabídnout
jen dobrovolnost. Každý žák
měl tedy možnost učit se potápět, ovládat jízdu na
koni, ovládat střelné zbraně
dneška, pohybovat se na laně a další. I dnes tyto
možnosti pro naše žáky
většinou platí.
Mnohým připadají
kritéria pro přijetí do našeho Centra až abnormálně přísná. Přitom jde o
požadavky pro intelektuála a bojovníka nejzákladnější.
Přijímáme
zájemce
z Universit a Gymnasií. Není absolutně vyloučeno přijmout
i kohokoliv
„zbloudilého“, ale pravděpodobnost je
nízká. Jsme škola bojových umění a
umění
je intelektuální záležitost. Nejsme
sportovní klub. Pokud kdokoliv sešel z
cesty poznání, měl by se věnovat nanejvýš
bojovému sportu. A pokud minul první
nebo druhou instanci (Gymnasium a Universitu), pak z cesty
poznání
svévolně sešel. Není už doba komunismu, kdy
právě ti nejkvalitnější končili mimo.
Naopak, dnes může studovat i společenský odpad, nepotřebuje se
ani ucházet o
přijetí na studium. Pokud přesto tyto instance
míjí, míjí je úmyslně a o
takové
lidi zájem nemáme.
Pokud jde o
zdravotní stav, zejména o zrak, neexistuje slepý bojovník a neexistuje bojovník
s nadváhou (sumo je sport; ne bojové umění). Nutnost užívat brýle před 70 lety
věku je symptomem mnohem hlubších genetických degenerativních vad a nadváha je
symptomem odsouzeníhodného životního stylu. V obou případech jde o pacienty, ne
bojovníky.
Zdali jste v
oblasti nadváhy, můžete spočítat dle Body Mass Index-u. Pokud jste dosáhli BMI 25
či dokonce vyšší, neměli byste se o přijetí do našeho Centra ucházet.