Sebeobrana
je snad
nejzákladnějším projevem bojových
umění. S příchodem různých bojových
umění
přišla často i devalvace hodnot trenérů. V
klasických bojových sportech jako
bylo judo a karate bylo nutno dříve vykazovat výsledky, a
to po mnoho let.
Logicky pak, než trenér dosáhl nezávislosti,
dosáhl zároveň i určitého věku. S
příchodem některých bojových umění pak
přišli ze zahraničí i trenéři, kteří z
nejrůznějších důvodů udělovali certifikáty často i
po roce (30 trenincích) v
podstatě začátečníkům. Ti se např. v kung-fu naučili
několik sestav (katy) a
aniž by vůbec ovládali techniky (natož pak boj) vyučují
tyto theatrální
„tanečky“ pod honosnými názvy škol.
Neovládají však ani základní
sebeobranu.
Stejně jako jsou
omezené možnosti při sebeobraně např. v autě nebo s pouty na rukou, jsou velmi
omezené možnosti, pokud by obránce ovládal jen jediné bojové umění. Často se
inzerují komické nabídky např. „Sebeobrana s použitím karate“.
Trenér vzpomíná na
neuvěřitelný případ velmi dobrého karatisty, který požádal o napadení nějakou
technikou z judo. Překvapilo ho nasazení škrcení zezadu, kam nedosáhl. Až když
trenérovi začalo být podezřelé jakou výdrž může mít sportovec, který není ve
škrcení trénovaný, povolil a zeptal se. Karatista však byl v bezvědomí. Teprve
po jeho znovunabytí se zjistilo, že neměl potuchy o možnosti vzdát se v
případě, kde nemůže mechanicky promluvit. Karate vůbec neřeší boj na zemi. Je
tedy jen důležitou složkou sebeobrany, ale sebeobranu nemůže suplovat.
Často
přichází
rozezlené Maily o tom, že zvláště ženy by měly
mít možnost se bránit, a naše
Centrum je pro ně zavřené. Je to stejná věc názoru
jako např. u loterií. Někdo
považuje např. sázení Sportky na naprostý nesmysl,
jiný sází celý život, teď už
generace, zatím bezvýsledně. Ale není nikdo kdo by
mohl jejich názory
rozsoudit. Může jen komentovat pravděpodobnost, poslouchat
názory že jedna ku
čtrnácti milionům je relativně dost vyrovnaný poměr,
ale v oblasti
pravděpodobnosti má každý z nás zkušenosti.
Trenér Centra prostě patří k těm,
kteří považují ženskou sebeobranu za naprostý
nesmysl. Je třeba si uvědomit, že
dělení populace na muže a ženy je rovněž nesmysl. Máme-li
ale na mysli skutečné
ženy (řekněme budoucí maminky), pak trenér prostě
nevěří, že by se mohly
ubránit průměrnému útočníkovi. Kromě
toho aby někdo ovládal sebeobranu,
pokud by byl pohybově schopný, stačila by mu výuka asi po
dobu 5 let 3x týdně.
Pod tuto hranici je těžko se dostat. Kursy však mají
komických několik desítek
hodin, i méně. Přitom při pohledu na „dobře živenou“
adeptku může mít trenér
obavy, že ta se zraní už při vypisování
přihlášky. A to ještě mluvíme o
laickém
napadení, řekněme úchopem či jednoduchým
úderem, jedním útočníkem, beze zbraně.
Ukázky ženské (rozuměno v biologickém smyslu, ne
matričním) sebeobrany jsou
teatrální (režírované) výstupy
ve službách obchodních reklam, někdy
snahou bojovníka presentovat kvalitu svého
„nového objevu“. Samozřejmě se může
přihodit i vyjímka kdy skutečná žena se může
ubránit (třeba opilému útočníkovi,
který sám spadne a usne). Taková rarita ale
rozhodně nestojí za to, aby se
miliony žen snažily trénovat pro napodobení této
náhody. Taková snaha je totiž
provázena i velkým rizikem zbytečných
zranění.
O
sebeobraně by
bylo možno psát rozsáhle, aniž by bylo nutno popisovat
vlastní techniku.
Hlavním problémem sebeobrany není zvládnout
ji, ale mít právo ji v případě
potřeby použít. Každá země má své
zákony, často dost mizerné. Česko se zdá
být
někde v pomyslném středu. Na prvním místě je
otázka, zda-li je lepší se nechat
zmrzačit nebo zabít – anebo se bránit a v podstatě
riskovat ještě krutější
závěr. Z toho důvodu pak se ještě odsouvá
pravděpodobnost obrany tzv. třetí
osoby. Je v lidské přirozenosti, že při nebezpečných
zákonech země každý se
brání jen v případě napadení vlastní
či nejbližší osoby. Logicky by měly zákony
být v takovém znění, aby dávaly
právo člověku se bránit jakkoliv a veškerá
rizika by měl nést útočník. Na toto téma
bude ještě později na těchto našich
stránkách připojen text z Akreditační práce
trenéra.