Sebeobrana,
jak ji sleduji od svých začátků v zápolivých sportech, tedy po dobu
čtyřiceti let, je obecně na nízké úrovni. Není to jen jev tuzemský, ale
v principu obecný. Vinu na tom dle mého názoru nese především dnešní trend
úzké specializace. Sebeobranu nelze řadit mezi sporty, a rovněž ji nelze
označit za aplikovanou formu některých sportů. Jde o multidisciplinární obor.
V žádném
případě nelze akceptovat názor, že se jedná o vybrané kapitoly některých
sportů. Běžně se dnes nabízejí výuky kurzů, s názvem „Sebeobrana
s využitím karate“ či dokonce „Sebeobrana s využitím judo“. Je nutno si
uvědomit, že jednotlivé tyto sporty představují obrazně pouze jedno
z písmen abecedy a bez kontextu ostatních oborů se jedná o nepoužitelné
torzo. Bohužel, největší vinu na tom nese jakási snaha o „čistou rasu“, tedy o
precizní znalost jednoho jediného zápolivého sportu či dokonce stylu, a
absolutní ignorance všech zbývajících oblastí.
Z praxe
vím, že absolutní většina trenérů, kteří sebeobranu z nějakého jakéhokoliv
důvodu vyučují, mají znalosti pouze z jediného zápolivého sportu,
nejčastěji judo nebo karate. Mnozí se nikdy ani nepokusili zvládnout základy
kteréhokoliv dalšího oboru. Jsou proto běžné případy, kdy trenér se specializací
karate neovládá ani pro svou potřebu techniky pádů a naopak trenér judo
základní techniky úderů. Přesto sebeobranu vyučují. V případě judo dokonce
je požadováno na nejvyšší technické stupně předvedení sebeobrany proti zbrani,
obor, který se v judo nevyučuje. Samozřejmě zde se jedná o ceremoniální
ukázku nereálné situace a připouští se použití naprosto nereálných technik.
Logicky je nutno předpokládat, že trenér, vyučující sebeobranu, by měl dokázat
většinu technik, které učí, použít v praxi. Výsledkem by však většinou
bylo absolutní rozčarování z očekávaného. Výjimkou nejsou ani bojovníci
věhlasných organizací, ať amerických či ruských, kteří (snad úmyslně)
předvádějí pro televizi chabě nacvičené techniky, či nereálné zákroky.
Dle mého
názoru, má-li bojovník vysoké IQ a vysokou pohybovou inteligenci, může se stát
již po deseti letech dobrým trenérem sebeobrany, pokud se věnuje více oborům a
dostatečně intenzivně, v podstatě denně. Sotva kdy však lze uvažovat o
době kratší. Dobrý trenér musí mít techniky, které může označit za jeho
vlastní, jím vytvořené. Je to logický výsledek tisíců hodin, které musí mít za
sebou. Trenér pak musí být osobností, ne osobou. Často bývají trenéři
s nízkým intelektem, ovládající pouze svůj úzký obor, nic víc.
Veškeré obory
lidské činnosti dávají poznat fakt, že čím všestrannější člověk je, tím
pravděpodobnější je, že situaci zdárně vyřeší. Ať už se jedná o znalost jazyků,
řízení vozidel, či pohybové schopnosti. Neznalost ostatních oborů boje zbavuje
bojovníka velkého procenta naděje, že situaci rychle vyřeší. Příkladem budiž
aplikace pák na útočníka. Trenér s pouhou znalostí judo se bude snažit
nasadit páku na loket a ostatní útočníkem „nabízené“ možnosti pák nebude
schopen vnímat. Obdobně trenér aikido, bude-li schopen užít separátně páky
zakomponované do technik aikido, bude užívat pouze množinu pák prováděných na
zápěstí. Oběma dvěma pak budou unikat šance pro páky a zhmožďování nohou, které
nabízí sambo. Naopak, znalost více oborů dává možnost velkého počtu pák a
jejich zakomponování do sebeobranných technik. Vzato z druhé strany,
bojovník neznalý určitých technik se stane snadnou obětí útočníka. Největší
ohrožení vychází samozřejmě z oblasti, kterou neznáme.