Sebeobrana, jak ji
sleduji od svých začátků v zápolivých sportech, tedy po dobu čtyřiceti let,
je obecně na nízké úrovni. Není to jen jev tuzemský, ale v principu
obecný. Vinu na tom dle mého názoru nese především dnešní trend úzké
specializace. Sebeobranu nelze řadit mezi sporty, a rovněž ji nelze označit za
aplikovanou formu některých sportů. Jde o multidisciplinární obor.
V žádném případě
nelze akceptovat názor, že se jedná o vybrané kapitoly některých sportů. Běžně
se dnes nabízejí výuky kurzů, s názvem „Sebeobrana s využitím karate“ či
dokonce „Sebeobrana s využitím judo“. Je nutno si uvědomit, že jednotlivé tyto
sporty představují obrazně pouze jedno z písmen abecedy a bez kontextu
ostatních oborů se jedná o nepoužitelné torzo. Bohužel, největší vinu na tom
nese jakási snaha o „čistou rasu“, tedy o precizní znalost jednoho jediného
zápolivého sportu či dokonce stylu, a absolutní ignorance všech zbývajících
oblastí.
Z praxe vím, že
absolutní většina trenérů, kteří sebeobranu z nějakého jakéhokoliv důvodu
vyučují, mají znalosti pouze z jediného zápolivého sportu, nejčastěji judo nebo
karate. Mnozí se nikdy ani nepokusili zvládnout základy kteréhokoliv dalšího
oboru. Jsou proto běžné případy, kdy trenér se specializací karate neovládá ani
pro svou potřebu techniky pádů a naopak trenér judo základní techniky úderů.
Přesto sebeobranu vyučují. V případě judo dokonce je požadováno na nejvyšší
technické stupně předvedení sebeobrany proti zbrani, obor, který se běžně v
judo nevyučuje. Samozřejmě zde se jedná o ceremoniální ukázku nereálné situace
a připouští se použití naprosto nereálných technik. Logicky je nutno
předpokládat, že trenér, vyučující sebeobranu, by měl dokázat většinu technik,
které učí, použít v praxi. Výsledkem by však většinou bylo absolutní rozčarování
z očekávaného. Výjimkou nejsou ani bojovníci věhlasných organizací, ať
amerických či ruských, kteří (snad úmyslně) předvádějí pro televizi chabě
nacvičené techniky, či nereálné zákroky.
Dle mého názoru,
má-li bojovník vysoké IQ a vysokou pohybovou inteligenci, může se stát již po
deseti letech dobrým trenérem sebeobrany, pokud se věnuje více oborům a
dostatečně intenzivně, v podstatě denně. Sotva kdy však lze uvažovat o době
kratší. Dobrý trenér musí mít techniky, které může označit za jeho vlastní,
jím vytvořené. Je to logický výsledek tisíců hodin, které musí mít za sebou.
Trenér pak musí být osobností, ne osobou. Často bývají trenéři s nízkým
intelektem, ovládající pouze svůj úzký obor, nic víc.
Veškeré obory
lidské činnosti dávají poznat fakt, že čím všestrannější člověk je, tím
pravděpodobnější je, že situaci zdárně vyřeší. Ať už se jedná o znalost jazyků,
řízení vozidel, či pohybové schopnosti. Neznalost ostatních oborů boje zbavuje
bojovníka velkého procenta naděje, že situaci rychle vyřeší. Příkladem budiž
aplikace pák na útočníka. Trenér s pouhou znalostí judo se bude snažit nasadit
páku na loket a ostatní útočníkem „nabízené“ možnosti pák nebude schopen
vnímat. Obdobně trenér aikido, bude-li schopen užít separátně páky
zakomponované do technik aikido, bude užívat pouze množinu pák prováděných na
zápěstí. Oběma dvěma pak budou unikat šance pro páky a zhmožďování nohou, které
nabízí sambo. Naopak, znalost více oborů dává možnost velkého počtu pák a
jejich zakomponování do sebeobranných technik. Vzato z druhé strany, bojovník
neznalý určitých technik se stane snadnou obětí útočníka. Největší ohrožení
vychází samozřejmě z oblasti, kterou neznáme.
Každý odborník ve
svém oboru prosazuje to, co považuje za důležité. V Centru bojových umění,
které jsem po převratu založil, prosazuji naprostou universálnost všech mých
žáků. Není to snadné, protože dnešní generace jsou až na výjimky lidé, které
lze označit za plody snadného přežívání. Svou námahu velmi odměřují, a pokud
nějakou vůbec vynaloží, okamžitě očekávají odměnu. Z toho důvodu také záhy se
vzdávají dalšího snažení. Rovněž nedokáží rozlišovat mezi realitou a fikcí a
jejich poměřování se s fiktivními výsledky moderních bojových filmů je pak
utvrzuje o marnosti svého počínání. Jejich výsledky jsou pak takové, že z asi
přibližně čtyř tisíc žáků, které mojí školou prošli, mohu označit jednoho za
velmi dobrého a asi tři za ucházející. Je to tedy asi jedno promile z dnešní
populace, které bych si dovolil označit za kvalitní, avšak zde se jedná pouze o
hodnocení schopností tělesných. Nehodnotím zde kvality intelektuální ani
morální. Celkový obraz této společnosti by v tom případě nebyl ani tolik
ideální.
V mojí škole
vyžaduji základy zvládnutí běžných bojových umění a sportů, jmenovitě
sebeobrany, judo, karate, aikido, sambo, kung-fu, práci s nožem a holí. Jako
nedílnou součást bojových umění označuji základní znalosti plavání, potápění,
střelby z krátké a dlouhé zbraně, jízdy na koni, kole a vlastnictví řidičského
průkazu (s ohledem na věk), pohyb na horolezeckém laně, gymnastiku, a pro
nejvyšší stupeň je nutné zvládat též jazyky, léčitelské techniky,
mnemotechniku, základy psychotroniky a je zde též povinná účast na některé ze
zahraničních expedic, kde se nejlépe prokáží schopnosti.
Z výše popsaných
důvodů tedy považuji za naprostou nezbytnost ovládání více bojových umění.
Zdůrazňuji, že sebeobrana není okrajových extraktem některého z bojových
sportů. Je to samostatný obor, velmi náročný, a to o to náročnější, o co více
obsahuje technik než běžný bojový sport či bojové umění.
Příčina tohoto
nedostatku tkví ve faktu, že učitelé sebeobrany nejsou skutečnými učiteli, ale
pouze tento obor suplují. Dokud nebudou učitelé na určité úrovni, pokud budou
nadále ovládat jen jeden jediný obor, bude sebeobrana na tak nízké úrovni, jako
je tomu dodnes.