Divadlo a film
jsou naprosto jiná umění. Divadelní vystoupení musí být nepřetržité a je-li zde
přestávka, je přesně daná. Veškeré doprovodné efekty (kulisy, dresy aj.) jsou
velmi omezené. A pokud bojovník udělá chybu, nelze ji vzít zpět. Zraní-li se,
nepokračuje a končí neúspěchem. To se týká také Show pro veřejnost; je to
divadlo v přírodních „kulisách“.
Proti
tomu stojí
film. Ten se nenatáčí hodinu a půl, ale nejčastěji rok a
půl. Bojovník má
pokusů kolik chce, může bezpočet krát spadnout a presentuje se
pak jediný
úspěch kdy techniku ustál. Může se o ni pokoušet i
několik dnů. A pokud uzná
marnost svého počínání, lze režii změnit
tak, že někdo tento úkol může často
zastat za něj. Pokud se zraní, může mít i měsíce
pauzu na zotavení. Dnešní
mladí však nevnímají tuto různost
zadání. Přijímají stále filmy se
všemi
trikovými efekty a pokud vidí exhibici, mají pro
ni stejné měřítko kritiky.
Rovněž nechápou fakt, kolik práce dá nacvičit
jediné Show a kolik jich vůbec
může za rok stihnout někdo, kdo má jinou profesi než jen
exhibiční Show. Opět
kladou na jednu stranu tuto produkci a na druhou zbytek světa s
ostatními
producenty. To je jeden z důvodů, proč naše Centrum již několik
let Show
nepořádá.
Je
až s podivem,
jak často se ve mnohých dnešních rodinách
pořádá „povinné“ focení
vyžadované
jedním z rodičů. Kritik by mohl říct, že není
divu, když průměrné manželství až
po vynesení „uzávěrky“ trvá dva roky
(tedy do prvních vidin konce jen několik
měsíců). Pak skutečně záleží na včasném
zachycení momentu, aby dítě mělo do
života sbírku tatínků ucelenou protože riziko
prodlení je velké. Avšak jde jen
o portréty, které jen částečně mluví o
inteligenci a až vůbec ne o
schopnostech. Ve skutečnosti právě film a foto by měly
prošlé hodnoty
presentovat. Ti kdo se zabývají bojovým
uměním, jistě dokáží jmenovat věhlasné
mistry z filmů. Co by však znamenal např. všem tolik
známý Bruce Lee, kdyby
odmítl filmy natočit. A obráceně se lze zeptat, kolik
mohlo být schopnější
mistrů než on, jejichž jména jsme se nikdy nedozvěděli a jejich
umění neviděli.
A můžeme si být jisti že existovali. Ne každá rasa či
kultura má sklony k
exhibicím, ne každý se potřebuje jejich produkcí
živit. Zde je trenér zatížen
svou profesí a jako biolog dává přednost
registraci, dokumentaci a
„konservaci“ hodnot. Může to souviset s životní
filosofií. My atheisté či
vyznavači různých západních
náboženství víme že s tímto světem brzy
skončíme a
chceme po sobě zanechat positivní stopy. (Je moudrý
výrok „snažme se po sobě
zanechat důkaz, že jsme byli“.) Co jsme dokázali
dobrého nebo zlého je tím
uzavřeno a tento fundament už není možné měnit,
doplňovat, ani na něm dále
stavět. Vyznavači orientální náboženství
však ví, že po reinkarnaci si vezmou s
sebou jen své činy a jedinou hodnotou je to co je v nich
samých. Je to
„kapitál“, positivní nebo negativní,
ale každopádně jde o „výchozí
výbavu“ pro
následný život. Jsou tedy schopni celý život na
sobě tvrdě pracovat bez potřeby
něco presentovat, předvádět, nebo vůbec cokoliv komukoliv
sdělovat. Nikdo
nemůže mít tyto protichůdné názory oba, tedy
každý stojí jen na jedné straně a
nemá tedy možnost a tím právo označit jeden z
pohledů za mylný.
Na
člověka jako
fysickou bytost bývá pohled kritický. Jeden z
moudrých afforismů říká, že
člověk nebývá posuzován velikostí jeho
velkých činů, ale podle malostí jeho
provinění. Smutné, ale správné. Pokud např.
nějaký hypotetický politik dokáže
celý život produkovat žvanivé fráze, stupňovat
emisi slibů a dělat pitoreskní
úklony, mohl by budit dojem člověka který se snaží
sám obětovat a šířit kolem
sebe dobro pro své poddané. Pokud se ale
sníží, aby např. ukradl byť jen drobný
předmět, pak je tak mizerný, jak mizerný, podlý a
ubohý byl tento jeho čin. A
nedej Bože, aby representoval někoho dalšího než sebe
sama. Japonští samurajové
nebyli nic morálního. Byli to nájemní
vrahové, honorovaní svým pánem,
totéž
jako dnešní vojáci z povolání. Za
peníze udělali cokoliv. Přesto ale měli tu
čest, pokud by selhali, dokázali neprodleně vše ukončit
sebevraždou (sepuku;
známější jako hara-kiri).
To
se však bavíme
o jedinci. Pokud chceme ale presentovat hodnotu člověka, ne jako
anthropomorfního živočicha, ale jako nositele
intelektuálních hodnot, pak je
nutno neustále zdokumentovávat všechno
lidské dění na nejvyšší
úrovni. V
oblasti pohybové, tedy sportovní, koneckonců málem
postačí exaktní měření. Není
příliš velký rozdíl např. mezi plavci,
kteří mají naměřený určitý
výkonnostní
čas – a poté přijde plavec
„dokonalejší“, který výkon
zvedne o tisícinu sec.
Zde stačí onen registrovaný čas a není tak
důležitý např. filmový záběr tohoto
rekordu. Avšak v oblasti umění může být
každý projev unikátní. Je nás miliardy.
Jen malé dítě, které ještě nedostalo od
života dostatečných „pár facek“, může
snít
o průlomu, který ve svém oboru dosáhne. Ale my,
starší a tím
„střízlivější“
víme, že nejspíš ne. Přesto se ale snažme
presentovat v tom nejdokonalejším
světle, ať třeba už jen pro sebe, své blízké a ty
budoucí. Proto trenér nikdy
nezavrhuje u nikoho zájem pokusit se vytvořit a zvěčnit
exhibiční ukázky.
Bojovník musí umět
boj presentovat. V některých bojových uměních jsou soutěže nejen v boji
samotném, tedy vůči soupeři, ale také v sestavách (většinou tzv. katy). Tyto
sestavy jsou však předepsané. Mnohem větší efekt mají samozřejmě sestavy „šité na míru“ daného bojovníka.
V podstatě jde o veškeré ukázky boje ve filmech. Zatímco v boji vůči soupeři je
bojovník zdrženlivý, při ukázkách, kde ho ohrožuje pouze jeho vlastní
nedokonalost, může předvádět neuvěřitelné akce. Zde by bojovník neobstál se
skutečnými bojovými technikami, pomáhá se i gymnastikou.
Kdyby
nic jiného,
měl by bojovník mimo základních cviků gymnastiky
ovládat perfektně skoky,
judo-kotoul, bleskové zdolání
vertikálních překážek. Např. s použitím
tzv.
judo-kotoulu náš nejlepší žák
přeskakoval 12 vedle sebe klečících kolegů. Tímto
kotoulem lze také přeskočit zaparkované osobní
auto a proti bojovníkovi pomalu
jedoucí motorku.
Obecně
se nedá u
laické veřejnosti mluvit o znalostech základních
gymnastických prvků. Naopak,
je až neskutečné jak obrovskou cestu zpět člověk urazil od doby
kdy byl na
okolním prostředí naprosto závislý. Mnohdy
se ve zprávách mluví o počtech obětí
pro nějaké katastrofě. Ať je bilance jakkoliv bolestná,
je dobré umět ovládnout
city a dát také prostor rozumu. Z hlediska biologa je
přírodní výběr fenomén,
kterému vděčíme nejen za to co představuje člověk v
živočišné říši (tedy za to,
co máme za sebou) ale i v současnosti je jím poněkud
brzděný zánik člověka.
Člověk totiž za pár generací zdegeneruje do stavu
neudržitelného. Představme si
venkovana a jeho chov králíků v případě, kdyby jim
dal možnost se množit
živelně (zde nejsou predátoři, kteří drží
degeneraci pod kontrolou). O co horší
pak je „králíkárna“
lidské
společnosti, kde nejen že žádná země
nebrání replikaci nemocných a
degenerovaných jedinců, ale dokonce (což je z pohledu humanity
nutné) oddaluje
jejich zánik a napomáhá rozmnožování
nerozmnožitelného. Žádná země pak není na
takové výši, aby zabránila těmto
permanentním pacientům v replikaci „kopií“
s genetickou
garancí stejné (často však progresí
horší) kvality. Výsledkem je dnešní
neudržitelný stav. Dojde-li např. k běžné nehodě jako je
potopení lodi v
přijatelné teplotě vody, mohly by u normální
populace být ztráty jen vyjímečné.
Opak ale bývá pravdou. Jsou běžní lidé,
kteří se ani nepokusili naučit plavat,
nebo kvůli morbidní obezitě by potřebovali násobek času k
vlastní záchraně;
natož aby mohli pomáhat dalším (děti,
zranění). Je neskutečné, že nadváha se
stává jevem, nad kterým se nikdo
nepohoršuje. Tito pacienti pak nemají ani
náznak studu, kdy se nechají se svým
vepřovým zjevem klidně nafotit na plakáty
nějaké kandidatury.